Interview s Kate Winslet

Jak začala Vaše spolupráce se značkou Lancôme? Zástupci značky mi navrhli setkání, aby se zmínili o možnosti stát se novou tváří parfému Trésor. Tato myšlenka se mi ihned zalíbila, protože jsem nikdy předtím nic takového nedělala. Možnost podílet se na pokračování příběhu, který začal s Isabellou Rossellini, mnohaletou představitelkou parfému Trésor, pro mě znamená obrovskou poctu.

Co se samotné reklamy týká, vysvětlili mi, že má jít o něco, z čehož bude vyzařovat něco krásného, romantického a hlavně záhadného. Velmi mě to lákalo, protože příběh parfému Trésor je velmi podobný světu, ve kterém se působím. Z určitého úhlu pohledu to bylo jako hrát roli. Neměla jsem pocit, že se mám pouze stát tváří určitého produktu. Vybrali si mě jako osobnost a dlouze mi popsali sdělení, které bych měla předávat ženám, které jsou věrné svým zásadám a cítí se dobře takové, jaké jsou. Přesně tyto informace mě vzaly za srdce a byla jsem nadšená, když jsem zjistila, jak moc jsou důležité pro značku Lancôme. Od chvíle, kdy jsem se setkala se zástupci značky, jsem cítila, že naše spolupráce bude naprosto přirozená. Abych pravdu řekla, bylo velmi snadné se pro tuto spolupráci rozhodnout.

Co si myslíte o parfémech obecně?

Používám parfém jen při významných příležitostech, třeba když jdu na večeři se svým manželem nebo na jiné významné akce. Vždycky jsou to ale výjimečné okamžiky. Myslím si totiž, že parfém by měl zůstat něčím výjimečným, něčím, co vyjadřuje Vaše pocity, když se děje něco neobvyklého. Podtrhuje speciální a krásnou atmosféru zvláštních okamžiků, prostředí a lidí, které potkáte. Parfém je velmi osobní záležitost a když ho máte na sobě, vyvoláváte tím u ostatních emoce. Musí být nenápadný, sotva postřehnutelný. Měli bychom jej jakoby letmo ucítit až v okamžiku, kdy se k nám někdo nakloní, abychom se políbili na tvář. Rozhodně by to nemělo být něco, co hned ucítíte a po celý večer se Vás nepustí.

Jaká byla vaše úplně první zkušenost s parfémem?

Když mi bylo 16, dostala jsem svůj první parfém od svého tehdejšího přítele. Moc mi však nevoněl a řekla bych, že přítel to pochopil z toho, že flakón se ani o milimetr nepohnul z poličky v koupelně, kam jsem ho umístila. Pomalu na něj usedal prach.

Co si myslíte o parfému Trésor?

Trésor je něžný, jemný parfém s nádechem romantiky. Trésor má úspěch již mnoho let a to o něm vypovídá samo o sobě. Připadám si, jako bych byla součástí jeho historie. I z důvodu jeho slavné minulosti bylo velmi důležité, aby se spot odehrál přesně v jeho duchu. Vzpomínám si na spoty natočené s Isabellou Rossellini, byly naprosto úžasné, podmanivé a záhadné zároveň. Všechny spoty natočené s Isabellou Rossellini či později s Inés Sastre vyprávějí opravdový příběh tak, že toužíte vědět, co se dělo před tím a co se teprve bude dít. Příběh je opředen záhadami a pokaždé vypadá jinak. To je myšlenka, kterou jsme se pokusili vdechnout i našemu spotu. Chcete vědět, kdo jsou ti lidé ve spotu, jak vypadalo jejich první setkání a co se dělo potom.

Jak probíhala spolupráce s Peterem Lindberghem?

Šílela jsem radostí, když jsem zjistila, že fotografem kampaně a tvůrcem spotu na Trésor je právě Peter. Pro mě je Peter jedním z nejlepších módních fotografů a možná právě tím nejlepším. Je pro mě velikou ctí, že jsem s ním mohla strávit tolik času. Projekt Trésor má tedy velmi osobní náboj. Natočit spot neznamená jen najít společný úhel pohledu, je třeba projevit emoce a to je právě to, co Peter umí z člověka dostat. Je schopen zachytit osobnost člověka, aniž by na ní zkoušel něco změnit, což je v mých očích velice důležité. Ráda jsem totiž sama sebou. Na jeho fotkách vypadám přirozeně a jsem na nich zachycena celá, čímž mám na mysli i svoji osobnost a pocity. Vědomí, že budu spolupracovat s Peterem mi dodalo sebedůvěru. Věděla jsem, že tento zážitek bude velmi objevný, prostě nádherný.

Objevný proto, že natáčení se odehrávalo v Paříži a světlo bylo ten den naprosto fantastické. Peter pracoval s kamerou naprosto ležérně a svobodně, s velkou chutí objevovat stále něco nového. Během natáčení jsem byla velmi uvolněná a klidná. Bylo to jako při natáčení filmu, nebyl to pro mě vůbec žádný rozdíl, přistupovala jsem k tomuto projektu jako by šlo o film.

Jaké emoce by podle Vás ze spotu měly být poznatelné? Jaké pocity jste chtěla předat?

Natáčení se opravdu velmi podobalo natáčení krátkometrážního filmu, pořád jsem se na něco ptala a řekla bych, že natáčecí tým na to nebyl úplně zvyklý. Jako herečka chci vždycky vědět, odkud je osoba, která v reklamě hraje, kam směřuje a co přesně se stalo v daný okamžik. Mám dojem, že žena, kterou hraji, ještě nikdy nic podobného v životě nezažila, i když už předtím prožila několik lásek, které jí přinesly mnoho štěstí a radosti. Pro mě ta žena je někým, kdo na takový okamžik už dlouho čekal.

Každý z nás zažil v životě tu chvíli, každý z nás už někdy byl tou ženou. Každý z nás potřebuje být milován. Každý z nás chce zažít to příjemné chvění.

A teď jsem Vám přesně popsala, jaká je hlavní aktérka reklamního spotu. Její zážitek je vzrušující, unikátní natolik, že o něm neřekne svým kamarádkám. Má skoro až strach o něm mluvit, co kdyby šlo o pouhý sen… všechny její naděje se ubíraly k tomuto kouzelnému a romantickému okamžiku. Její schůzka na Pont des Arts je vyvrcholením jejích romantických představ, je to setkání, o kterém všichni sníme.

Moc ráda si představuji, jak ti dva poté, co se setkali, nasedli do kabrioletu a jezdili jen tak bezcílně po francouzském venkově, podnikali pikniky s lahví dobrého francouzského vína a nikdy už je od sebe nic neoddělilo.

Proč pro vás byla tak důležitá tato stránka příběhu?

Měli jsem příběh, který jsme chtěli vyprávět. Respektovala jsem tuto myšlenku a byla jsem si jí vědoma. Když se totiž nesnažíte u svého publika vyvolat emoce, nedostanete od něj žádnou reakci. Já jsem tomuto projektu mohla něco propůjčit a to něco byly právě emoce. V žádném případě bych však neměla být oslavována za zásluhy. Prostě a jednoduše dělám svoji práci a naprosto ji zbožňuji. Když máte rádi hraní, je jedno, jestli hrajete ve filmu nebo v reklamním spotu. Je to naprosto stejné a vyžaduje to hodně práce, píle a pozornosti. Hodně jsem o příběhu přemýšlela a při natáčení mi hodně pomohlo to, že Roman Seefeld, model, který hrál ve spotu mého partnera, měl herecké vzdělání. Byl doslova vtažen do role. Nebylo potřeba mu říkat:

„Jdi na plac a dej ze sebe to nejlepší, co v tobě je.“ Dělal to naprosto přirozeně, v tichosti a před každým záběrem bylo vidět, že se opravdu soustředí.

Líbilo se vám pracovat v Paříži?

Bohužel jsem neměla to štěstí a nemohla v Paříži strávit mnoho času. Ale to, že jsme spot natáčeli v samém srdci Paříže mi umožnilo si město alespoň trošku užít. Mohla jsem se procházet pařížskými uličkami a nakukovat do starých knihkupectví. Objevila jsem naprosto úžasný obchod se starými knihami, který mě úplně okouzlil. Měli tam knihu z 12. století, která byla psaná hebrejsky a vázaná v telecí kůži. Řekli byste, že na takový předmět nenarazíte ani v muzeu! Opravdu to bylo neuvěřitelné.

Ještě jsem v Paříži nebyla se svým manželem, ale co je naprosto úžasné je, že ve svém novém filmu budu hrát ženu, která bytostně touží se tam podívat. A tato skutečnost hraje důležitou roli v příběhu filmu. Hlavní představitelka filmu se rozhodne, že ona a její muž musí od základů změnit svoje životy. A dostane geniální nápad, že se přestěhují do Paříže. Takový je jejich plán, i když ona tam nikdy nebyla. To, že jsem měla možnost se do tohoto města podívat mi umožnilo nesmírně obohatit osobnost, kterou hraji. Mám velikou výhodu.

Vypadá to, že si vybíráte romanticky založené role. Je to záměr?

Nevím. Ráda bych řekla, že je to pouze náhoda, ale je možné, že není. Myslím si totiž, že v duši jsem velká romantička a vztahy pro mě znamenají opravdu mnoho. Domnívám se taky, že je to právě ve vztahu, kde ukazujeme, jací doopravdy jsme. Nemůžete se chtít každé ráno probudit, podívat se na osobu, která leží vedle vás a okamžitě mít stejný pocit, jaký jste měli první den, kdy jste se poznali. Tyto představy jsou na hony vzdálené realitě. To, že tu osobu vedle sebe máte pořád stejně rádi, se nemění, ale vztahy se mění a vyvíjejí stejně tak, jako se měníte a vyvíjíte vy. Toto téma mě vždycky velmi zajímalo. Láká mě poznávat lidi, kteří se vyvíjejí v rámci vztahu, ať už je tento jejich vývoj dobrý nebo špatný. Dynamická stránka každého vztahu mě bude vždycky fascinovat.

Litovala jste někdy, že skončilo natáčení a že už nebudete se svou rolí?

Jistým způsobem jsem vždycky více či méně smutná, když opouštím nějakou osobnost. Musím ale říci, že některé charaktery, které jsem hrála, a jejich problémy, jsem opouštěla opravdu ráda, i když je to vždycky trošku smutné. Abych mluvila konkrétně, můžu zmínit například roli Sarah, kterou jsem ztvárnila ve filmu Jako malé děti (Little children) a u které jsem se opravdu těšila, až natáčení skončí. Naopak s postavou Clementine, kterou jsem hrála ve filmu Věčný svit neposkvrněné mysli (Eternal sunshine of the spotless mind), jsem se loučila s velkým smutkem, byla totiž taková legračně drzá. Měla sebedůvěru a nedbalost, která se mi obzvlášť líbila. Její výrazný troufalý a odvážný charakter mi chybí. Velmi ráda se vciťuji do její kůže. Nikdy nezapomenu, jak mi režisér tohoto filmu, Michel Gondry, připomínal bláznivého básníka. Zbožňuji ho. Myslím si, že je to jeden z nejpříjemnějších a vnitřně nejbohatších lidí, s jakými jsem se kdy setkala. To, co s ním, jsem s nikým jiným nezažila. Předtím jsem hrála hodně klasických rolí ve filmech: Pýcha a předsudek, Hledání Země Nezemě, Iris, Titanic a nikdy by mě nenapadlo, že právě Michel mi poskytne příležitost ztvárnit někoho jako je Clementine. Tato role změnila mnoho věcí v mojí kariéře. Dodnes jsem za ni Michelovi neuvěřitelně vděčná. Od té doby jsem

hrála mnoho amerických rolí, přestala jsem být pouhou „sestrou“ Emmy Thompson. Jsem Angličanka a lidé si proto myslí, že mám klasické herecké vzdělání, ale to není pravda. Neznám nijak zvlášť dobře Shakespeara. Nemám zvláštní herecké vzdělání, učila jsem se postupně.

Kdy jste začala koketovat s myšlenkou na dráhu herečky?

Už od dětství, bylo mi asi 5 let, jsem snila o tom, že jednou budu hrát v komedii. Jsem z herecké rodiny, můj tatínek a prarodiče z matčiny strany se věnovali herectví. Můj strýc z matčiny strany byl velmi uznávaným divadelním hercem. Herectví zkrátka odjakživa bylo neodmyslitelnou součástí našich životů. Pořád se u nás zpívalo, hrály se scénky a vymýšlely se různé zábavné hry, vždycky jsem se na ně oblékala do maminčiných šatů. To je něco, co děti obvykle dělávají, ale u nás to bylo trošku jiné, protože jsme svým rolím opravdu věřili.

V té době jsem si nemyslela, že budu filmovou herečkou. Filmoví herci podle mě tehdy spadali do naprosto jiné sféry. Počítala jsem s tím, že budu divadelní herečkou a kdybych měla štěstí, že bych třeba mohla dostat nějakou televizní roli. Když jsem v 17 točila svůj první film, byl to pro mě obrovský objev a nemohla jsem se dočkat, až se na něj lidi budou chodit dívat. Nemohla jsem se nabažit myšlenky, že jsem hrála ve filmu. Nepředstavovalo to pro mě vrcholný pracovní výkon, tolik jsem se bavila. Až v okamžiku, kdy ten film šel do kin, se pro mě stal realitou.

Co jste dělala pro to, abyste odolala tlakům Hollywoodu?

Myslím si, že jsem měla obrovské štěstí. Mám práci, kterou miluji, jsem vyhledávanou herečkou a mám to štěstí, že můžu hrát naprosto úžasné role. Jsem naprosto sladěná se sebou sama, s tím, co dělám a se svým životem. Už necítím nutnost se měnit, abych mohla realizovat své sny. Když jsem byla mladší, bylo pochopitelně mnohem těžší odolávat tomuto tlaku. Měla jsem stravovací problémy, ale o tom už jsem se zmiňovala dříve.

Ano, Hollywood je gigantický svět, svět, v němž není úplně lehké žít a v němž hodně záleží na tom, jak vypadáte. Ale jsem přesvědčená o tom, že 50 % rolí, které jsem ztvárnila, a troufám si říci, že možná i víc, jsem získala díky svému talentu. A právě tento fakt mi dodal obrovskou sebedůvěru. V předvečer natáčení, ať zrovna dělám cokoliv, mám vždycky pocit, že to nemůžu zvládnout a že mě vyhodí z natáčení. Mám to veliké štěstí, že kolem sebe mám lidi, kteří mi umožňují zůstat nohama na zemi. Mám pořád své přátele v Británii a svou rodinu a moje herecká kariéra na tom nemůže nic změnit. Jedna z nejkrásnějších věcí, které jsou na světě, je hrdost na mou rodinu. Když hraji v nějakém filmu, vždycky mě zajímá hlavně to, co si o mém výkonu myslí můj muž a rodiče.

Jak byste definovala krásu?

Jsem přesvědčená o tom, že krása vychází zevnitř. Dokonalá krása neexistuje. Krásu nenajdete pouze na titulních stranách časopisů. Je spíš o tom, jak se cítíte ve své kůži a jestli si věříte. A to je přesně to, v co věří značka Lancôme a zejména její parfém Trésor. Krása v sobě zahrnuje známku věčnosti, je reálná, přitažlivá a dostupná. Nedávno jsem si uvědomila, že neznám jednu jedinou svobodnou ženu, která by mi řekla: “Mám ráda svoje tělo.“ Lidé neustále opakují: „Musím vyzkoušet novou dietu,“ nebo „Jsem příliš tlustá nebo příliš hubená.“ O svých tělech se vyjadřují pouze negativně. Když jsem si to uvědomila, řekla jsem nepozorovaně svojí dceři

Mie: „Mám moc ráda své bříško. Ty jsi z něj přišla na svět a tvůj bráška Joe taky. Jsem na něj pyšná a taky jsem pyšná na svoje boky. Mám ráda svoje tělo.“ Chci jí dát něco, co umožní, aby v citlivém adolescenčním věku měla sebedůvěru. To, že jednou narazí na nějakou překážku je nevyhnutelné, ale chtěla bych udělat maximum, abych jí pomohla tuto překážku překonat.

Jak Vás změnilo mateřství?

Je těžké popsat přesně, co se děje, když se žena stane matkou, ale můj život tím byl doslova převrácen naruby. Celý můj svět se od základů změnil. Změní vás to tak, že je nemožné si to úplně představit. Vzpomínám si, že když se narodila Mia, uvědomila jsem si, kolik času jsem předtím ztrácela. Říkala jsem si: „Co jsem dělala celé ty dny, než se tahle malá lidská bytost objevila v mém životě?“

Zbožňuji být matkou. Žiji jen pro svoje děti. Emocionálně Vám mateřství umožní vstoupit do zcela jiného světa, světa, o kterém jste předtím neměli ani tušení. Porodíte a přinesou Vám Vaše miminko a zároveň Vám dají magický, symbolický klíč, který umožní otevřít jednu velkou truhlici, která ukrývá spoustu pokladů. Poznáte spoustu emocí, které jste nikdy předtím nepoznala. Je to ta nejnádhernější věc na světě.

Jak jste se seznámila se svým mužem, Samem Mendesem?

Chtěl se mnou probrat možnost účinkování ve dvou divadelních hrách, které v té době připravoval, byl to Strýček Váňa a Královská noc. Potkali jsme se a mě hned napadlo: „Abych byla upřímná, nemůžu hrát v těch hrách.“ Musela bych jim totiž věnovat mnoho času a Mia byla v té době ještě malinká. Ale řekla jsem mu: „Chtěla bych Vám dát svoje telefonní číslo.“ Byla to jedna z těch vět, které jen tak spontánně vypustíte.

Vás manžel je režisérem filmu Revolutionary Road, ve kterém budete hrát. Jak probíhá Vaše spolupráce?

Probíhá velmi dobře a je velmi přirozená. Chovám se k němu jako ke kterémukoliv jinému režisérovi. Vždycky hodně respektuji očekávání režisérů. Je to součást mojí práce a při práci s žádným režisérem jsem k tomu nepřistupovala jinak. Nikdy jsem neměla potřebu říct: „Nesouhlasím s Vámi a neudělám, co po mě žádáte.“ Jednoduše bych nebyla schopná něco takového udělat.

Mužskou hlavní roli v tomto filmu ztvární Leonardo DiCaprio. Cítila jste nutnost znovu hrát po jeho boku, poprvé od fenomenálního úspěchu Titaniku?

Eh… Nemyslím si to. Víte, je to můj velmi blízký kamarád. Na naší opětovné spolupráci je báječné to, že už víme, co můžeme od druhého čekat, velmi dobře se známe a důvěřujeme si, což je věc, která nám v novém filmu velmi pomůže.

Když mluvíme o hercích, neznáte Cliva Owena, tvář pánské řady Lancôme?

Znám Cliva, ale ne nijak dobře. Je to báječný muž a výborný herec a vypadá, že umí velmi dobře stárnout! Vypadá skvěle. Hrál v krátkometrážním nezávislém filmu „Close My Eyes“, který se mi moc líbil. Od té doby uplynula 16 let a jemu nepřibyla jediná vráska.

Jste schopná se dívat na filmy, ve kterých hrajete?

Ne. Vždycky se podívám pouze jednou a to proto, že musím. Sedím tam, mám hlavu v rukou a nemůžu se dočkat, až to skončí. Velmi špatně to snáším. Nedokážu se dívat na film, aniž bych byla kritická a aniž bych si nedomýšlela, co přesně se dělo v onen natáčecí den. Nedokáži zkrátka zůstat objektivní. Dokonce si s Leem vzájemně klademe otázku: „Kolikrát jsi viděl(a) Titanic? Ani jeden z nás ho neviděl víc než dvakrát, už dva roky jsem se na něj nedívala. A existují filmy, ve kterých jsem hrála a neviděla je ani do půlky.

Věnujete se charitě?

Ve Velké Británii jsem patronkou jedné charitativní asociace, pro kterou mám slabost, jmenuje se Family Heaven. Tato organizace poskytuje střechu nad hlavou ženám a jejich dětem, které se staly oběťmi domácího násilí a rodinám, které procházejí složitým obdobím. Postarají se zde o děti, pomohou jejich rodičům s hledáním práce a s hledáním ztracené sebedůvěry. Opravdu jim pomáhají najít sílu vymanit se ze své složité situace. Této organizaci velice věřím.

Další charitativní organizací, v níž se angažuji, je organizace s názvem TK, která se věnuje posttraumatickému syndromu, který se u některých žen objevuje po porodu. Žena má po porodu problémy s navázáním citového spojení se svým dítětem a nechápe, proč se toto děje. Tento stav velmi často vůbec nesouvisí s tím, jak probíhal samotný porod. Možná se na porodním sále setkali s nepříjemným lékařem či zdravotní sestrou, nebo rodily císařským řezem, některé příliš dlouho pracovaly a mateřství najednou přišlo velice rychle nebo naopak přestaly pracovat velice brzy. Faktorů, které přispívají ke vzniku posttraumatického šoku, je nespočetně. Když jsem otěhotněla s Joem, zjistila jsem, že přesně tohle se mi dělo po narození dcery Miy. Dlouho jsem tvrdě pracovala, měla jsem po termínu a Mie se pořád nechtělo na svět. Nakonec jsem musela urgentně rodit císařským řezem. Neměla jsem nejmenší problém s ní navázat spojení, ale měly jsme problém s kojením a nemohla jsem si vybavit její příchod na svět, aniž bych u toho neprolévala hektolitry slz. Když jsem čekala Joa, rozhodla jsem se, že ho na svět přivedu přirozenou cestou. Abych tento svůj plán však mohla uskutečnit, potřebovala jsem se zbavit svých démonů, kteří mě strašili i po narození Miy. Seznámila jsem se s jednou expertkou, která mě přiměla mluvit o narození Miy. Kdykoliv jsem o tom začala, rozplakala jsem se, ale už jsem byla schopná si uvědomit, že to nebyla moje chyba a že to ze mě nečiní špatnou matku.

Trošku obecněji můžu ke své charitativní činnosti říci, že se ještě snažím podporovat asociace, které se starají o lidi s poruchami příjmu potravy. Právě jsem vyhrála spor s jedním britským plátkem, který o mě napsal, že jsem se setkala s odborníkem na výživu a řekla jsem mu, že s ním nesouhlasím, protože to, co říká, není pravda. Podala jsem žalobu a částku, kterou jsem vysoudila jako odškodnění jsem rozdělila mezi tři charitativní organizace zabývající se poruchami příjmu potravy.

Něco z toho, co má ráda Kate Winslet…

Jaká místa světa ráda navštěvujete?

Já a můj manžel jsme nikdy necestovali bez dětí. Jsou ještě příliš malí na to, abychom mohli bezstarostně odjet a užívat si spolu romantické chvilky. Dopřáváme si

romantické momenty tam, kde se právě nacházíme, ale ještě jsme nepodnikli žádnou velkou cestu.

Městem, které mne ale velmi překvapilo a zanechalo ve mně stopu, jsou Benátky. Mám velmi ráda některá místa v Sydney a na Novém Zélandě. Myslím si, že je to hlavně proto, že se tam natáčel můj úplně první film a také proto, že tam mám rodinu. Je to naprosto unikátní a nedotčený kout světa. Další místo, které mám velmi ráda, jsou Cornouailles, na západě Anglie. Trávím tam s rodinou prázdniny už odmalička a snažím se tam jezdit alespoň jednou ročně.

Jak ráda trávíte volný čas?

Abych byla upřímná, mám velice málo času, který bych mohla věnovat svým koníčkům. Zbožňuji vaření. Kdybych před sebou měla několik hodin volného času, což se ovšem stává málokdy, určitě bych vařila. Uvařila bych obrovský hrnec polévky, kterou bych i namrazila. Naplánovala bych, co budeme mít k večeři o víkendu. Před jistou dobou jsem zkoušela i pletení, ale pak jsem pochopila, že to není úplně můj šálek kávy. Nechtěla bych se stát ženou, která sedí v posteli se třemi polštáři a plete.

Jaké knihy máte nejraději?

Čtení mám spojené zejména s prací, ať už jde o čtení scénáře nebo knihy, na jejímž základě byl sepsán scénář. Mým oblíbeným spisovatelem je Zola a Jane Austenová, protože ve své poezii umí krásně spojit romantiku s humorem, vztahy a mládí.

A Vaši oblíbení umělci?

Zbožňuji umění, ale mám šíleně daleko k tomu, abych byla expertem v této oblasti. Moderní umění mě naprosto fascinuje a zároveň mi připadá destabilizující. Když se dívám na nějaké umělecké dílo, říkám si: „Vím, že tohle dílo je neuvěřitelné, ale nedokážu říct proč.“ Když vidím namalovaný obraz, fotografii či sochu, nemyslím na umělce, který je vytvořil, ale spíše se oddávám emocím, které ve mně toto dílo probouzí.

Jakou hudbu ráda posloucháte?

Mám velmi ráda klasiku. Sam si moc rád zaleze do nějakého zastrčeného kouta v našem domě a čte si hudební magazín. A u toho se baví tím, že se mě ptá, jestli jsem slyšela něco o Arctic Monkeys. Odpovídám mu: „Ano, slyšela jsem o nich.“ A vlastně mám jejich hudbu i ráda, protože jejich texty něco říkají a nejsou to pouze obyčejná slova doprovozená hezkou hudbou. Další kapelou, kterou mám taky ráda, jsou Coldplay.

Vaše tajná zbraň na svádění?                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                      

Ach můj bože, vážně mě nic nenapadá. Přísahám, vůbec nemám zdání.

Co pro Vás znamená elegance?

Elegance znamená jednoduchost. Myslím si, že elegance spočívá především v jednoduchosti, vznešenosti a sebejistotě. Souvisí také s chováním dané osoby, s její schopností cítit se dobře ve své kůži a působit příjemně. Je to spíš záležitost osobnosti než vzhledu. Ale co se týká elegantního oblékání, pro mě to znamená oblékat se jednoduše, upřednostňovat jednoduché střihy bez výrazných potisků a také zůstat diskrétní. Abych to shrnula, elegance znamená zůstat sama sebou, jedinečná a mít něco, co Vás odlišuje od ostatních.

Kdo je Vaším oblíbeným módním návrhářem?

Mám moc ráda Valentina. Jeho střihy jsou prostě úžasné. Je to absolutní mistr, návrhářský guru. Jeho smysl pro detail je prostě geniální. Ví, že když posune výstřih o dva centimetry níž nebo výš, kompletně to změní charakter šatů. Věnuje se svému oboru už velmi dlouho, ale pořád je stejně moderní jako ostatní. Má vzácný dar zachytit eleganci a sladkou a sexy ženskost, aniž by používal nápadné barvy nebo byl výstřední. Mám také ráda krejčovské umění Dolce&Gabbana. Tvoří totiž oblečení, které je opravdu určené ženě v pravém slova smyslu, jejich modely perfektně sedí ženě, která má prsa, boky a pas. Můžete vstoupit do jejich butiku, aniž by na Vás odevšad vykukovaly ramínka s modely velikosti 36. Nabízejí oblečení všech velikostí a to se mi na nich velmi líbí.

Jaké filmy patří mezi Vaše oblíbené?

Pamatuji si, že když jsem byla malá, viděla jsem francouzský film „Le Ballon Rouge“. Byla jsem doma s angínou a můj tatínek, který se živil herectvím a v té době neměl žádnou práci, mě vytáhl z postele a dívali jsme se spolu na tento film. Posadila jsem se vedle něj a pamatuji si, že jsem u toho filmu prožívala velké emoce, i když jsem vzhledem ke svému věku byla docela bezradná a nevěděla si s některými prvky filmu rady. Myslím, že mi tenkrát bylo tak 7, možná 8 let. Taky vzpomínám, když jsem viděla film E.T. mimozemšťan. Dívala jsem se na něj s tatínkem a oba jsme u něj brečeli. Bylo to poprvé, kdy jsem viděla svého otce brečet. Říkala jsem mamince: „Mami, tatínek brečel.“ A on na to: „Ale ne, nebrečel jsem, jenom jsem měl prach v oku.“ Tento film pro mě znamenal určité odhalení. Možná i proto mám dnes pořád ráda filmy, které jsem měla ráda jako malá. Dnes se na ně dívají moje děti a díky tomu se na ně znovu můžu dívat. Čaroděj ze země Oz, Bedknobs and Broomsticks a další…

Film Jules a Jim mě hodně inspiroval pro všechny role, kde hraji zamilovanou. Ukazuje totiž přesně to, co je v lásce za emoce. Je to absolutně neuvěřitelný film. Byla jsem dost mladá, když jsem ho viděla, bylo mi 15. Dnes už tento věk není považován za nijak velké mládí, ale před 16 lety jsem ještě byla na takový film, který navíc nebyl dabovaný a byl pouze s titulky, mladá.

Jaké jsou Vaše oblíbené produkty krásy?

Samozřejmě Trésor! Už dlouhou dobu používám produkty značky Lancôme pro péči o svou pleť, například krém Secret de Vie je naprosto úžasný a má dokonalou texturu. Dostala jsem všechny nové produkty na vyzkoušení a moc mě baví mezi nimi hledat ten nejoblíbenější. Když jsem byla mladší, vždycky jsem si vybírala ty nejnevhodnější produkty, pozlacené příšerně zářivé věci, příliš výraznou konturku na rty nebo příliš mnoho černé linky na oči. Všechno na mně zkrátka bylo špatně. Vzpomínám na tohle období, kdy jsem začínala experimentovat s make-upem a říkám si: „Můj Bože! Kdyby se mě někdo zeptal, kolik make-upu si nanáším na svůj obličej, tak bych odpověděla, že nejvíc, kolik to jen jde.“ Dnes, když jdu na nějakou akci, líčím se velmi málo, použiji malé množství make-upu Color Ideal, který působí naprosto přirozeně, řasenku Hypnôse, trošičku tvářenky Magie Blush a Color Fever Shine na rty. Odstíny jsou naprosto úchvatné, nejvíc mám ráda Red Lust. Hodně

také používám kleštičky na řasy Shu Lemura. A krém na opalování. Jsem jejich velkou uživatelkou, protože se velmi snadno spálím.

A Vaše rada pro krásu?

Velmi důležitá je kvalita štětců, které používáte. Je to klíčová věc, která Vám umožňuje kontrolovat množství nanášeného přípravku. Když máte dobrý štětec, můžete si dovolit být opravdu minimalistická. I když jste unavená, vždy se odličte než se vydáte do postele. Většina skvělých rad a doporučení, které mám, pochází od opravdových profesionálů, se kterými jsem se setkala během práce na svých filmech, patří mezi ně i umělecká ředitelka líčení Lancôme, Gucci Westmann. Je opravdu neuvěřitelná, má dar změnit naprosto kohokoliv v osobnost, která by mohla být tváří reklamních billboardů. Má opravdu dar.